Lamův fantasy koutek

Vojenský komisař Rezdüf Wentschech si vykračoval v tmavě modré uniformě se zlatými znaky císařství napříč šedou a prázdnou chodbou vesmírného křižníku Veñot. Nebyl ani trochu nervózní, přestože měl za chvíli říct jeden ze svých nejdůležitějších projevů. Který, jak doufal, se zapíše do historie Císařství. Měl přece svatou povinnost toto sdělit všem těm císařským vojákům, kteří na tuto chvíli tak netrpělivě čekali. Přestože o některých vojácích, i důstojnících, kteří právě netrpělivě vyčkávali jeho projevu a následného útoku, pochyboval, sám byl neotřesitelně přesvědčen o nutné oběti. O oběti legionářů pro Císařství i samotného Císaře.

 Pomalým krokem došel na pódium, kde měl tlumočit Císařova slova. Pod ním stály stovky řad nedočkavých legionářů v zelených uniformách. Další stovky čekali v lodích. Rezdüf na všechny pohlédl tvrdým pohledem, aby zdůraznil, že on je zde nejmocnější. Pak začal svůj projev:

„Císařští legionáři, nastal čas přivést na víru ty bezbožce a kacíře. Ty, jenž si myslí, že díky svým zbraním a pýše jsou nezranitelní. Na naší straně ovšem je Božská Císařova síla! Která je nám propůjčena díky naší neochvějné víře!“ už tak dynamický a hlasitý projev přenášely lodní reproduktory do všech lodí i míst na Veñotu.

 „Vy,“ přitom rychle přejel rukou po řadách legionářů, „máte tu čest i svatou povinnost, poučit ty bezbožce o jejich omylu. Aneb jak je psáno ve svatém Kodexu Země: Ti jenž mýlí se ve víře, budou na ni přivedeni mučením a bolestí, aby uvědomili si správně svých omylů! Tak budete konat Vy! První bojovníci svaté víry. Císařství na vás hledí s úctou a hrdostí.“

 Komisař Rezdüf si dal malou pouzu, aby se pořádně nadechl a setřel prskavce ze své ozdobné uniformy.

 „Touto bitvou začne Svatá válka jenž přivede na víru bezbožné psy a kacíře. A Vy budete odměněni, jak ti jenž spojí svou mysl s Císařovou a budou žít v jeho nekonečném uspokojení. Tak ti co naživu zůstanou. Ti povedou další legie ve Svaté válce. Jste Císařovi posli, splňte jeho vůli, neboť On nad vámi bdí svojí silou i ochranou! Blahořečen buď Císař!“

 „Tak je vůle naše!“ odpověděli všichni legionáři najednou.

 Rezdüfův projev byl u konce a on, celý zpocený, byl spokojen se svou službou. On posloužil Císaři, teď musejí posloužit legionáři. Otočil se a vydal se na velící můstek sledovat tu krásnou podívanou, která se za pár chvil rozeběhne na planetě.

Pod pýchou Císařské admirality Veñotu, se rozprostírala malá planetka Alga, obíhající okolo stejnojmenné hvězdy. Planeta, plná továren a strojíren, měla málo oceánů, ale i tak byla přelidněná. V poslední době hlavně utečenci ze Země. Planetární obrana už věděla o Císařském křižníku nad planetou a věděla také, že planeta nemá šanci se ubránit. Veškeré snahy o evakuaci byli marné, všechny lodě sestřelili stíhače císařství. Nyní museli všichni obránci i civilisté vyčkávat co bude. Obrana byla připravena, většina předních osobností planety byla přesunuta do bunkru Goliash Monto. Tam bylo soustředěno nejvíc obrany. Civilisté byli ukryti do bunkrů pod městy. Bylo přesně 6:50 pozemského času, když z Veñotu vyletěly první stíhače, bombardéry i výsadkové lodě. Obrana na planetě byla v plné pohotovosti. Děla střílela, stíhače startovaly, vojáci panikařili. Po celé planetě přistávali císařské lodě, plné elitních legionářů. Bombardéry bombardovaly města a stíhače sestřelovali jiné stíhače.

V Goliash Monto se na tuto scenérii díval s hrůzou v očích prezident Henri Xaver.

 „Dělejte něco!“ řval hystericky na generála, který měl celou obranu na starost.

 „Jejich moc, pane prezidente, nemáme šanci,“ odpověděl mu smutně generál.

 „Co jste to za generála? Vždyť oni tou obranou naprosto v klidu prolétají!“

 „Ano… pane prezidente, mají lepší zbraně než my.“

 „Tohle není ve zbraních, ale ve velení!“

 „Pane, dovoluji nesouhlasit, jsou to jen fanatičtí šílenci,“ vmísil se do rozhovoru senátor von Dettfuel.

 „Ano a toho by jsme měli využít.“ Řekl už poněkud uklidněný prezident.

 „Pane prezidente, my s tím počítali, už jsem udělil rozkazy,“ řekl generál

 „Zjevně špatné, odvolávám vás, plukovník Andersen zaujme vaši pozici.“

 „Tohle nemůžete,“ vybuchl do teď klidný generál.

 „Má to v pravomoci,“ řekl opatrně senátor.

 „To je jedno, Anderson je neschopný pako!“

 „Možná, ale vy jste idiot, divím se jak jste to na tenhle post vůbec dotáhl.“

 „Tohle si pane prezidente nenechám líbit!“

 „Stráž, odveďte ho a sežeňte mi plukovníka Andersena.“

 Generál byl ,i přes svoje námitky a kopání všude o kolo, odvlečen do jedné z cel.

 „Pane prezidente, jste si jistý, že jste se rozhodl správně?“

 „Ano a pokud i vy o mých rozkazech pochybujete, tak vás strčím k němu.“

 Do místnosti naklusal svižným krokem plukovník Andersen: „Na váš rozkaz, pane prezidente.“

 „Á konečně, chci aby jste sehnal co nejvíc atomovek a hodil jim je na hlavy.“

 „Pane?“ nechtěl věřit tomu co slyšel.

 „Pane, dyť tam máme milióny lidí!“ začal zmatkovat senátor.

 „A? hlavně, že ta pozemská špína bude pryč!“

 „To je, ale proti ústavě, tohle nemůžete!“

 „Kašlete na ústavu, chcete tu chcípnout, nebo žít a užívat si vítězství?“

 „Pane, žádné vítězství by nebylo, jejich lodě by nás zničili stejně,“ přidal se k senátorovi plukovník

 „Blbost! Teď nebo nikdy, mají tu celou armádu, tak ji tu také pohřbíme!“ trval na svém prezident.

 „Pokusím se něco sehnat pane,“ rezignoval Andersen.

 „Šílenství!“ opakoval neustále senátor, „já rezignuji!“

 „Klidně si rezignujte, klidně ať rezignuje celá vláda!“

 Na orbitě, v lodi Veñot se ke startu chystala další výsadková loď.

 „Tak pánové, máme jasný úkol: dobýt Goliash Monto,“ vysvětlil stručně svým vojákům setník plukovník Johnasen Mick.

 „Kompletně nebo bereme rukojmí?“ Zeptal se voják jménem Paŭlo Strian.

 „Jen očistit.“

 „Pane, je to, ale nejlíp střeženej bunkr na planetě, jak ho dobyjem bez podpory?“ zeptal se jeden z vojáků.

 „Nevím, ale snad to nějak pude.“

 „Ať Císař směřuje naše kulky a granáty správnou cestou Amen,“ řekl Paŭlo.

 V poměrně velké lodi bylo natěsnáno sto legionářů. Všichni měli na sobě zelené brnění s rudým orlem drřícím kladivo, na hlavách tvrdé helmy a na opasku granáty. Všichni měli za zbraň těžký, nebo lehký Ropuis a rotační meče.

  „Tak jo slečny, jdeme tancovat,“ ozvalo se z palubní vysílačky.

 Loď se uvolnila a vyletěla z křižníku ven. Piloti směřovali loď na dané souřadnice. Jak se loď blížila k atmosféře planety, bylo víc vidět spoušť na povrchu, města srovnaná se zemí, krajina v plamenech. Piloti, kteří jediní tuto podívanou mohli vidět byli vyrušeni právě explodující stíhačkou, která letěla poměrně nedaleko. Loď se zatřásla.

 „Kapitáne, máme tu díru,“ hlásil kopilot.

 „Mrška jedna.“

 „Je v zadní části lodi.“

 „Jak je velká.“

 „Nevím to mi tu neukazuje.“

 „Hm, aspoň tu bude trochu vzrůša,“ a vyndal si klidně cigaretu.

 „Neměli by jsme to oznámit těm vzadu?“

 „Ne, proč? Ještě by jsme z toho měli problémy.“

 „Jo, pravda.“

 Mezitím v zadní části, si něčeho všimla. Trhlina neměla ani centimetr a byla na vnější části trupu. Při průletu atmosférou se trhlina ještě rozšířila. Okolo lodi začaly vybuchovat rakety, které byly vystřelovány z povrchu. Každá loď, ale v sobě měla „náhradní cíle“, které, po vystřelení na sebe stáhli pozornost.

 „Pane, je tu trochu větrno.“ Řekl Paŭlo.

 „Jo taky to cejtim“ řekl vedle sedící voják.“

 „Kapitáne, nemáme v trupu díru?“ zeptal se přes vysílačku Johnasen kapitána.

 „Díru?.... ee…. Ne, proč?“

 „Jen, že nám to tu tak trochu fouká.

 „My tu máme bezvětří,“ snažil se vykroutit kapitán.

 „Podívejte kapitáne, my tu máme Ropuisi a já vím, že tu je díra, takže co bude?“

 „Jo máte tam díru, no a co?“

 „Tak to řeknu rovnou!“

 „Nebojte, Císař vás chrání,“ řekl posměšně kapitán.

 „Hahaha, ten mi tak pomůže.“

Na císařské lodi Veñot se Komisař Rezdüf kochal nádherou bortící ho se Sillvilige, hlavního města planety. Stíhače nalétávali na vysoké budovy a svými raketami ničili základy, takže se budova s praskotem zhroutila. Bombardéry ničily nízké budovy a dálnice. Přes trosky města postupovali legionáři a zabíjeli všechny ty, kteří kladli odpor, ostatní odváděli na shromaždiště a odsud je transportovali na Veñot. Komisaři Rezdüfovi byl tou scenérií naprosto nadchnut a z paměti recitoval verše Kodexu Země: „A ti, jenž nebudou věřiti milosrdenství a dobrotě odpuštění Císaře, a ti, jenž se zřeknou jeho cesty ku spáse, a ti, jenž neotevřou svou mysl učení a dobrotivosti Císařově, Ti budou zaliti vlastní krví, jejich plémě bude zahubeno, jejich města se propadnou do hlubin a budou zalita krví a ohněm, a oni sami budou přivedeni na víru, v krvi svých dětí a rodičů, ve vlastním utrpení prohlídnou pravdu.“ Rezdüf měl tuto pasáž rád. Vůbec nemohl pochopit jak někdo může odmítat veliké učení Císaře. Byli to hlupáci. Všichni byli hlupáci. Byl rád, že Císař hodlá ustanovit Inkvizici, aby tyto hlupáky buď vymýtila, nebo přivedla na víru. Dyť i kapitán této lodi byl na víru obrácen. Tenkrát ho Rezdüf nenáviděl a dnes to byl jeho nejlepší přítel. Oba dva teď hleděli na Sillvilige a věděli, že první bitva Svaté války je vyhraná.

Transportní loď přistála poněkud tvrději na skále mezi Goliash Monto a Sillvilige. Z lodě se vyklopýtala stovka legionářů. Nikdo se proti nim nepostavil, protože obrana byla buď rozprášena bombardéry, nebo utekla. Legionáři se seřadili a vydali se na pochod směrem Goliash Monto. Po několika kilometrech přestali legionáři pochodovat a začali jít volně, ale neustále ostražitě. V dálce slyšeli zvuky bortících se budov z nedaleké Sillviligei. Dvacet kilometrů od svého cíle narazili na důmyslně zamaskované minové pole. Všichni jím bezstarostně procházeli až pod pár vojáky něco tiklo a poté i bouchlo. Setník Johnasen zavelel ústup a s necelou osmdesátkou přeživších mužů se stáhl na okraj pole a vyčkával. Bál se přes pole projít. Nakonec, ale v sobě strach překonal, i díky víře v císařovu ochranu. Než byli napůl cesty ke komplexu bunkrů, hlavní město planety padlo.

 Komisař Rezdüf byl potěšen. Císařova vůle byla vykonána. Jeho legionáři našli většinu bunkrů a teď kapitulovalo i hlavní město Algy. Rezdüf nasedl do své přepravní lodě a vydal se na vítěznou přehlídku do Sillvilige. Jeho loď dosedla mezi řady legionářů. Těch bylo teď plné město. Shromažďovali všechny civilisty i vojáky do centra města a postupně je odváželi na Veñot. Rezdüf vystoupil ladným krokem z lodě:

 „Blahořečen buď Císař, jehož moc nám dopomohla.“

 „Pane,“ zkonil se před ním velitel legií, „město je obsazeno, za nedlouho i celá Alga.“

 „A Goliash Monto?“

 „V tuto chvíli by se o něj mělo bojovat.“

 „Dobře, velmi dobře.“

Oba dva vykračovali řadou legionářů směrem k centru.

 „Bylo to snadné vítězství pane,“ pokračoval velitel.

 „Císař nad námi bděl.“

 „Jistě, ale jste si jist, že ty nevěřící převedete na správnou cestu?“

 „Ano, kněží se už o to postarají. Kolik máme ztrát.“

 „Podle nejnovějších zpráv asi dva tisíce legionářů, pět stíhaček a jeden bombardér.“

 „Hm, velice snadné vítězství.“

 „Neměli moc pevnou obranu, rychle se rozutekli.“

 „Ano, teď už nikdo nebude opovrhovat Císařovou mocí.“

 „Jistě, ale stále ještě zbývá spousta města a skrytých bunkrů.“

 „Vkládám do vás naději.“

 „Určitě je najdeme, pane, chce to jen více času.“

 „Jak mile bude dobyto Goliash Monto vzdají se sami.“

 Mezitím došli na okraj náměstí Svobody v centru Sillvilige. Na náměstí stáli sta tisíce lidí, kteří byli nakládáni do transportérů. Mezi lidmi stáli císařští kněží a citovali svatý Kodex Země.

 „Veliteli,“ promluvil komisař Rezdüf, „obstarejte mi transport ke Goliash Monto.“

V komplexu Goliash Monto prezident Henri Xaver opět řval: „Jak je možné, že se Sillvilige vzdala? Jsem obklopen samými imbecili!“

 „Pane dokavaď nedobudou tento komplex tak nezvítězili,“ snažil se prezidenta uklidnit senátor von Dettfuel.

 „To je jedno! Stejně jsme prohráli.“

 „Pořád je tu naděje.“

 „Ano. A kde je ten Andersen?“

 „To nevím pane.“

 „Poručíku najděte ho!“ křikl prezident na vojáka stojícího opodál.

 „Prý hromadně odvážejí naše lidi,“ pokračoval senátor.

 „Ano, chtějí si z nich udělat ovečky.“

 „To je, ale strašné!“

 „Strašné je, že naši vojáci jsou zbabělci až skoncuji s těmi fanatiky postaráme i o vojáky.“

 „Vy chcete zabít naše lidi?“

 „Ano, patří jim to!“

 „Pane, našli jsme plukovníka Andersena,“ vrátil se zpět poručík.

 „Výborně, kde je?“

 „Leží mrtví ve své ubikaci, zřejmě se zastřelil poté co jste mu vydal rozkaz ohledně těch nukleárních zbraní,“ řekl poručík, bez toho, aby dal najevo své emoce.

 „Debil jeden!“ neudržel se prezident a vybuchl vzteky.

 „Pane teď by jste mohl propustit generála, aby nám zajistil obranu,“ navrhl senátor.

 „V žádném případě, dám ho zastřelit. Poručíku oznamte všem bunkrům, že na můj rozkaz odpálí všechny jaderné hlavice co u sebe maj.“

 „Pane tohle už je příliš, požaduji vaši rezignaci,“ protestoval senátor.

 „Hoho, vy?“

 „Ano, pane prezidente.“

 „Ne myslím, že vy právě rezignujete,“ v klidu vyndal pistoli a senátora zastřelil, „ať ty bomby bouchnout vně bunkrů, jejich štíty nás ochrání.“

 „Ano pane,“ poručík se rychle vydal splnit prezidentův rozkaz. Nad důsledky, ani zastřelením senátora se nezamýšlel, chtěl to dotáhnou vysoko, či-li nemohl pokládat zbytečné otázky.

Když komisař Rezdüf přijel ke Goliash Monto zděsil se Bunkr skoro netknutý, zato legionářů byla skupinka.

 „Podejte hlášení,“ zavrčel Rezdüf na Johnasena.

 „Komisaři, byli jsme odraženi, mají moc silnou palebnou silu než abychom je mohli prorazit.“

 „Hloupost, to jen vy jste zbabělec!“

 „Pane, přímí útok by byl sebevražda.“

 „To ještě uvidíme, ale díky těmto okolnostem jste odhalil svoje kacířství. Císař vás chrání a vy nekonáte svou svatou povinnost.“

 Všichni koukali ohromeně, i sám setník Johnasen. Všichni, včetně něho věděli jaké to bude mít důsledky

 „Jak je psáno v Kodexu Země: Ti jenž konati nebudou vůli Císařovu a kacířiti se budou, trestem je smrt,“ když to dořekl zastřelil Johnasena svým Ropuiem, „Teď legionáři vpřed, Císař nás chrání a bdí nad námi.“

 Legionáři se bezmyšlenkovitě vrhli vstříc těžkým Ropákům bunkrů Goliash Monto. Dobývání trvalo jen chvíli, přední zdi, o nichž si obránci mysleli, že jsou neporazitelné, byly prostřeleny granátomety. Legionáři pak měli na starost masakr, který nikdo nepřežil. Rezdüf se jen usmíval. Prezident byl tímto prolomením zdí tak překvapen, že si spuštění nukleárních bomb rozmyslel a brzy na to umřel rozřezáním těla jedním z legionářů.

 „Zde jsme byli svědky prvního očištění, další budou následovat,“ říkal si pro sebe Rezdüf, pak se, ale usmál a promluvil hlasitě tak aby ho všichni slyšeli: „blahořečen buď Císař!“